Jak se máte?
Kdybych řekl, že dobře, byla by to pravda, a kdybych řekl, že nic moc, byla by to také pravda. Situace se zdá už neúnosná. Progrese je malá. Lidé jsou unaveni. Jsou unaveni učitelé i studenti. Ochota být ukáznění klesá. Chybí mi možnost někam jezdit, chybí mi potkávání s kamarády, chození do hospody, pocit svobody.
Pane místopředsedo, musím se zeptat na aktuální téma výbuchu ve Vrběticích…
Je to nehorázné. Jak je možné, že se vláda tak lehkomyslně a, řekněme, i nedbale nevěnovala varování bezpečnostních služeb a slovy ministra Karla Havlíčka oznámila, že přizve k dostavbě Dukovan ruský Rosatom v době, kdy nepochybně o celé té záležitosti musela mít nějaké informace? Také by mě zajímalo, proč už dávno Česká republika neřešila přítomnost tak obrovského množství diplomatů z Ruska v ČR. 140 lidí je naprosto bezprecedentní počet a ukazuje se, že zdaleka ne všichni se skutečně věnují diplomatické práci. Tato otázka mě zajímá jako senátora za Prahu 6, kde sídlí ruská ambasáda. A konečně mě zajímá, proč se k celé situaci vyjádřil prezident Zeman tak pozdě a tendenčně.
Překvapuje Vás chování prezidenta?
Nepřekvapuje.
Pokud se vrátíme k Vašemu působení v ředitelské pozici na jednom prestižním pražském gymnáziu, jaký byl pro školu poslední rok?
Hodně se za poslední rok změnilo. Ze začátku nikdo nevěděl, co se bude dít, jak dlouho to bude trvat. Nevěděli jsme, jak dělat online rozvrh, jak se studenty komunikovat apod., ale vše se rychle usadilo. Zvykli si studenti i učitelé. Ti začali používat různé výukové programy, které dříve nechtěli používat nebo je vůbec neznali. Z lehkého chaosu jsme se dostali do fáze, kdy online výuka začala fungovat. Pak ale přišel podzim a v listopadu se školy náhle a celoplošně uzavřely. To jsem považoval a stále považuji za chybu.
Proč?
Dalo se podle mě rozlišovat podle regionů, epidemie byla v různých krajích na různých úrovních. Najednou si všichni uvědomili, že to není žádná krátkodobá cesta a objevila se lehká skepse na straně studentů. Začali jim chybět kamarádi, školní život, ubývala jim motivace. Ale co bylo snad ještě horší, demotivovaní začali být i učitelé. Slyšel jsem to i od lidí, kteří jsou velmi progresivní a ochotní zkoušet nové metody výuky. Uvědomovali si beznadějnost situace, kde chybí přirozená komunikace, spolupráce a sociální kontakt. Obávám se, že demotivace půjde nahoru a „standardní“ školské vzdělávání i rozvoj osobnosti se budou vracet k normálu ještě hodně dlouho.
Vy byste studenty v současné (pozn. red.: v první půlce dubna) situaci nevracel?
Naopak, vracel bych je. Daleko rychleji. Byl jsem i signatářem jedné významné petice „Pusťte děti do škol“. Chtěli jsme, aby se studenti vrátili v daleko větším rozsahu, ale samozřejmě za jasně stanovených a smysluplných podmínek – např. aby byl ve školách dostatek respirátorů a dezinfekce, aby se testovalo PCR testy a aby učitelé byli přednostně očkováni. Jsem nesmírně hrdý a spokojený, že se toho už hodně podařilo naplnit.
V poslední době se také upozorňuje na zhoršený psychický stav studentů…
Na naší škole to není nijak dramatické. Přesto si troufám tvrdit, že studenti, kteří byli náchylní k různým psychickým problémům, se cítí v současné době hůře.
Jak myslíte, že bude tahle generace poznamenaná?
Nejprve je třeba říct, že šílené to musí být pro prvňáčky. A nejenom pro ně, ale i pro jejich rodiče a učitele. Pro děti je obtížný nejenom způsob výuky, ale i adaptace na důležitou změnu v životě. Prvňáček se potřebuje naučit základní dovednosti jako držet tužku a používat ji, ale stejně i to, že existuje nějaký režim, který se u nich nijak nepěstuje. A když se posunu na střední školy, myslím, že úplně nejhůře jsou na tom třeťáci. Měli půlku druháku výuku online i celý třeťák a vůbec neví, co je čeká v maturitním ročníku. Ti se mi zdají nejnalomenější. Nebojím se dopadů v rovině edukační, bojím se dopadů v rovině rozvoje osobnosti, v komunikaci a v sociálních vazbách. Jestli se máte v patnácti letech vyrovnat s tím, že míříte do světa dospělých, tak je podle mě tento proces velmi narušený.
Ukazuje nám koronavirová epidemie budoucnost online výuky?
Je to velmi zajímavá zkušenost. Vzpomněl jsem si na řadu minulých debat o tom, kam se má výuka posouvat. Existovalo někdy až nekritické nadšení pro online výuku a najednou se ukazuje, že není samospasitelná a že i ona má své stinné stránky.
Poměrně výraznou osobností v české vládě je ministr školství…
Robert Plaga je muž na svém místě. Pamatuji si dobře ministry od roku 1990 a většinou to byli spíše takoví „údržbáři“. Na Plagovi se mi líbí, že na rozdíl od předchůdců vidí o hodně dál. Byl jako jeden z mála schopen upozornit, že rozvoj školství je výzvou pro budoucnost a je třeba hledat nové cesty. Cením si na něm schopnosti a ochoty nové možnosti a řešení přijímat a dávat jim prostor. A co je podle mě důležité, ve sporech s premiérem se ukázalo, že má za sebou školskou odbornou veřejnost.
Pandemie ovlivňuje samozřejmě i dění a jednání Senátu. Na projednávání legislativy nemáte už ani těch třicet dnů, často je to otázka několika dnů….
Když jsem mluvil o školství a demotivaci, tak mám pocit, že demotivace a snižující se ochota věci opravdu řešit dorazila i mezi poslance a členy vlády. Spousta senátorů má za to, že nouzového stavu a zrychleného projednávání začíná vláda i Sněmovna ne-li zneužívat, tak nadužívat. A tlačí nás k něčemu, co není vůbec potřeba. Na poslední březnové schůzi jsme například projednávali bod, kdy nás zástupkyně dolní komory prosila, abychom zákon schválili, a že s ním hned odpoledne pojede k prezidentovi! To mi přišlo až tragikomické. Takhle to samozřejmě nelze dělat. Tento způsob se nám nelíbí a rozhodně neprospívá kvalitě zákonů. Bohužel se pak legislativní práce proměňuje na tlak ve smyslu: nejenom projednejte zákony rychle, ale projednejte je tak, jak chceme my! Nemůžeme tady ale být pouze jako ti, co dávají razítko. I po zářijové ostře sledované cestě na Taiwan, které jste se zúčastnil, byla účast v říjnových senátních volbách opět nízká. Jaké jsou podle Vás další výzvy pro Senát? Moje heslo je: budoucnost nemáme řešit v budoucnosti. Role Senátu je v ústavě vymezená celkem jasně, dobře a prozíravě. Náš hlavní úkol je státotvorný. Nejsme regionální politici, ale přesto musíme být v regionu vidět. A máme tam být vidět nejenom před volbami, ale i po volbách. A když jsme v regionu vidět, měli bychom vysvětlovat, jaký je náš přístup k celostátní politice a co pro region znamená. Pokud se třeba mluví o daňovém balíčku, tak například víme, jaký bude mít dopad na danou obec a je potřeba, aby se to lidé i díky nám dozvěděli. Ale pokud prezident Senát odmítá a premiér jej bagatelizuje, nelze se divit, že účast je taková, jaká je.
Aktuálním celospolečenským tématem je příprava nového volebního zákona, jaký k němu máte postoj? Uvidíme, jak projednávání dopadne na plénu Senátu. Visí ve vzduchu korespondenční volba, jejímž jsem velkým zastáncem, byť třeba s odkladem až za rok. Nemůžeme upírat právo volit až půl milionu lidí, kteří žijí a pracují v zahraničí. Můj syn například učí na univerzitě ve Velké Británii a není pro něj reálné jet opakovaně šest hodin do Londýna, aby tam odvolil.
Za necelé dva roky Vás čekají volby, přemýšlíte už o nich?
Samozřejmě. Utíká to rychle. Když budu živý a zdravý, tak asi obhajovat budu. Mám pocit, že je stále na čem pracovat.
A co na to říká Vaše manželka?
Ta nade mnou zlomila hůl už dávno (smích).
Zdroj: Časopis Senát, Denisa Čermáková, odbor komunikace a vnějších vztahů Kanceláře Senátu