MUDr. Ivo Trešl působí téměř třicet let jako chirurg v rakovnické nemocnici. Do práce nastupoval v roce 1996 – a jak sám říká, původně měl úplně jiné plány. V rozhovoru vzpomíná nejen na své začátky, ale i na to, jak se proměnila medicína, nemocnice a celý zdravotnický systém. Nechybí ani jeho pohled na politiku či osobní postřehy z práce.
Pane doktore, do rakovnické nemocnice jste nastoupil v roce 1996, tedy téměř před třiceti lety. Vybavíte si ještě svůj první den?
Ano, to si pamatuji docela přesně. Byl to 1. srpen. Ale není to tak, že bych tehdy do nemocnice přišel úplně poprvé – už jsem sem totiž chodil na praxe během studií. Chirurgii jsem původně dělat nechtěl. Respektoval jsem ji, ale necítil jsem, že by to byla moje cesta. Dnes jsme se o tom zrovna bavili s panem doktorem Ostašem, spolužákem mé starší dcery. Ta mladší se totiž letos dostala na medicínu, a on se mě ptal, co by chtěla dělat. A já mu na to říkal, že teď ještě neví, že ono se to stejně během studia několikrát změní. Ve třeťáku člověk projde patologií, poprvé uvidí „tělo“, ne jen vzorečky a mikroskopy, a chce být patolog. Pak přijde interna – a člověk má pocit, že rozumí infarktům. No a tak to jde dál.
Já jsem se nakonec na chirurgii dostal právě díky těm letním praxím. Byl jsem tehdy na chirurgickém oddělení, kde byl primář Silber. Byla tam skvělá parta, atmosféra, která mě přitáhla. Nešlo jen o obor, ale i o kolektiv. A taky to nebyla jednoduchá doba – tehdy tady bylo osm lékařů, a místo pro mě vlastně vůbec nebylo. Muselo se vytvořit. Dneska nás je deset a brali bychom další a další. Ale nikdo se nehlásí.
V několika rozhovorech jste zmiňoval, že vás velmi ovlivnil respektovaný doktor Jan Silber. Jak na něj vzpomínáte?
Na něj vzpomínám často. A nejen já. To byl Člověk, který snad nikdy nikomu neřekl „ne“. A to není nadsázka. Kdokoliv přišel – pacient, kolega, známý – on si prostě našel čas. I když byl třeba celý den na sále, v pátek odpoledne už člověk doufal, že půjde domů… a on slíbil, že někoho vezme. A tak šel. Měl obrovský lidský přesah. A bylo jedno, jestli šlo o ministra zdravotnictví, nebo o pacienta z malé zastrčené vesničky.
Byl univerzál, jakých dnes už moc není. Dělal ortopedii, traumatologii, urologii, klasickou břišní chirurgii – všechno. Dnes se medicína rozpadla na jednotlivé subspecializace. Na velkých klinikách máte odborníka na levou dolní končetinu a dalšího na pravou. Ale on byl chirurg „práce všeho druhu“. A tak nás i učil.
Váš příchod do nemocnice přišel v době velkých změn. Jak jste vnímal devadesátá léta a privatizaci zdravotnictví?
Zpočátku s obavami. Rakovnická nemocnice byla klasická okresní – čtyři základní obory, komplement, LDN, bezprahová péče. To znamená: kdokoli, kdykoli. Pokud jsme něco nezvládli, poslali jsme pacienta dál – na Kladno, do Prahy. Ale lidé věděli, že se tu o ně někdo postará.
Když se nemocnice privatizovala a přešla pod společnost Privamed, obavy byly, že se začne upřednostňovat lukrativní medicína a že ta základní péče bude upozaděna. Ale nestalo se to. Majitelé se ukázali jako rozumní lidé, kteří nemocnici zachovali její charakter. Investovali, udrželi rozsah péče a dnes můžu říct, že to byla dobrá volba.
Jak se za těch skoro 30 let proměnila medicína?
Obrovsky. Když jsem nastupoval, CT bylo nejblíž v Chomutově nebo Mostě. Čekací doba klidně tři týdny. Dneska přijde pacient po pádu a ještě než ho vyšetří doktor, má udělané CT hlavy. To dříve bylo nepředstavitelné. Ale také to mění naše uvažování. Když chybí lékař na rentgenu, hned to zkomplikuje provoz. Vzpomínám, jak jsme dělali diagnostiku bez těchto metod, spoléhali na zkušenosti, pohmat, jednoduché rentgeny. Dnes se hodně spoléhá na obraz. Neříkám, že je to špatně. Jen to je úplně jiná práce.
Říkal jste, že vás mrzí, že dnes nepřicházejí žádné žádosti od mladých lékařů. Čím si to vysvětlujete?
Dnes máme blíž do Prahy než dřív. Člověk z Řep nebo z Prahy 6 je v Rakovníku za půl hodiny, ale stejně tak od nás v Motole. Nemocnice je zrekonstruovaná, krásná. Přesto mladí nechodí. Dříve jsme na jaře dostávali několik žádostí od absolventů, dnes ani jednu. Možná je to tím, že dnes každý chce na ambulanci. Nebo že ve velkých nemocnicích slouží primáři jen dva dny v týdnu a zbytek mají vlastní praxi – a potřebují mladé doktory jako „mravence“, kteří odpracují zbytek. Tím pádem už nefunguje ten model „začni v okresce a uč se“.
Již před lety jste vstoupil do komunální politiky a stal se radním Rakovníka, později i do Senátu. Uvažoval jste někdy, že toho všeho necháte, že toho je až příliš?
Ano, uvažoval. Únava se časem dostaví. Ale člověk si zvykne. A najednou má prázdné odpoledne, sedí a říká si: „Neměl jsem být někde jinde?“ Do politiky jsem šel postupně. Nejprve mě Zdeněk Nejdl a Luděk Štíbr oslovili na kandidátku do městského zastupitelstva – brali nás jako známé tváře, lékaře. A pak přišla nabídka kandidovat do Senátu. Říkal jsem si: proč ne? Mám zkušenosti, znám region. Nevidím důvod, proč nezkusit věci ovlivnit i z jiné pozice. Ale Poslanecká sněmovna – to už je na mě asi moc, tam je objem práce větší než v Senátu a hlavně ta atmosféra.
Jak se chirurg vyrovnává s psychickou zátěží své práce?
Ze začátku to máte úplně jinak – myslíte si, že všechno zvládnete, všechno víte a všechno se zahojí. Jenže ono ne. První komplikace vás srazí na kolena. Časem zjistíte, že komplikace jsou součástí chirurgie, že i když uděláte všechno správně, stejně se někdy něco nepovede. Je ale potřeba se ze všeho poučit a příště to udělat ještě o něco lépe. Prostě s pokorou. Čím je člověk starší, tím více o možných komplikacích přemýšlí. Ono to obecně souvisí s rostoucí odpovědností.
Máte pro začínající lékaře nějaký vzkaz nebo radu?
Medicína je krásné povolání. Pomáháte lidem – a to se dneska trochu ztrácí. Není to jen o výplatě nebo prestiži. Ale zároveň bych mladým poradil, aby si nenechali vzít svůj osobní život. Mnoho mých kolegů kvůli práci přišlo o rodinu. My jsme sloužili sedm, osm služeb za měsíc, člověk domů skoro nechodil. Dnes už je to lepší, ale pořád platí, že si musíte najít rovnováhu. A hlavně – učte se, pozorujte zkušenější, ptejte se. Dnes máte k dispozici i internet, videa, konference – možnosti, o kterých se nám dřív ani nezdálo.
Jaká je podle vás realita práce v okresní nemocnici?
Realita je taková, že si tu nesete mnohem větší zodpovědnost, než se možná zdá. Nejen za pacienta, ale i za to, jak tu nemocnici lidé vnímají. Když žijete v Rakovníku, jdete večer na pivo a někdo se vás ptá: „Jak dopadla moje teta?“ nebo „Proč jste udělali právě tohle?“, nemůžete se tvářit, že vás to nezajímá. Když tu bydlíte, máte zodpovědnost vůči místu i lidem. A ta je dost osobní.
Máte po letech v oboru ještě nějaké profesní ambice nebo výzvy?
Ve třiapadesáti už neplánuju žádné velké kariérní skoky. Dělám práci, kterou znám, a snažím se ji dělat dobře. Když se objeví nový typ implantátu nebo modernější přístup k operaci, rád se přiučím. Ale už si nehraju na to, že umím všechno. Mám kolegy, kteří mají energii rozvíjet nové postupy – třeba kolega, který začal dělat laparoskopické operace kýl. To je super. Já se držím toho, co mi funguje. Když je potřeba, klidně pacienta pošlu jinam. Dnes už vím, že to není ostuda. To je odpovědnost.
Jak dnes vidíte budoucnost rakovnické nemocnice?
Jsem optimista. V posledních pěti letech se tu proinvestovalo skoro 600 milionů. Nové pokoje, zázemí, přístroje. Rekonstrukce sice běžela za plného provozu, takže to bylo náročné – hluk, stavební prach, bourání. Ale zvládli jsme to. Nemocnice má dvoulůžkové pokoje se sociálním zařízením – standard, který ani v Motole nenajdete. A pacienti to oceňují. Dnes chtějí komfort a mají ho mít. My se snažíme udržet tu medicínu na úrovni a přitom zůstat blízko lidem.
Změnil se váš vztah ke sportu a volnému času?
Dřív jsem hrával téměř vrcholově volejbal, na okresní úrovni fotbal, jezdil jsem na hory, prostě pořád v pohybu. Ale tělo si řekne dost. Měl jsem vyhřezlou ploténku, bolesti, že už ani sezení v autě nebylo možné. Tak jsem přešel jen na kolo, běžky, procházky se psem. Běžky jsem kdysi nenáviděl, ale teď mě baví. Člověk je s věkem víc sentimentální, vnímá přírodu, ticho. A hlavně – učím se odpočívat. To jsem dřív neuměl. Sport pro mě zůstal důležitý, ale už je to víc o radosti než o výkonu.
Co byste popřál společnosti PRIVAMED k jejímu výročí a jak vnímáte její roli?
Popřál bych jí hlavně spoustu spokojených pacientů a stabilní tým. Aby se dařilo dál rozvíjet péči, třeba i další přístavbou, jak se plánuje. Ať zůstane nemocnice v Rakovníku silná – jako lékař, který tu pracuje celý život, a jako někdo, kdo tu bydlí, vím, jak moc na tom záleží. Vím, jaké to je, když jinde nemocnice skončí – a nechci, aby se to stalo tady. Proto společnosti Privamed přeji, ať má podporu města, kraje i lidí. A hlavně – ať si udrží pokoru a kvalitu, kterou teď má.
Na závěr – proč jste se rozhodl zůstat celý život právě tady?
Protože Rakovník je moje město. Znám tu skoro všechny lidi, znám tu prostředí. A myslím si, že dělat chirurgii na okresní úrovni neznamená dělat ji hůře. Naopak – myslím, že například úroveň naší traumatologie je vyšší, než bývá v nemocnicích této velikosti běžné. A když se mě někde zeptají: „Ty jsi z Rakovníka?“ a zazní to s respektem – tak to je to, co mě těší. To je pro mě největší ocenění.