Jako jedna z mála zemí Česká republika ještě neratifikovala Úmluvu Rady Evropy o potírání násilí na ženách a domácího násilí. Od počátku tzv. Istanbulskou úmluvu doprovází řada dezinformací a mýtů. V minulosti vládní kabinety její projednání a ratifikaci odsouvaly a zdůvodňovaly to nejčastěji potřebou dalších politických debat. Česko úmluvu v roce 2016 podepsalo, aby začala platit, musí ji ratifikovat sněmovna, Senát a podepsat prezident.
Velkému zájmu se těšila panelová diskuse k demýtizaci Istanbulské úmluvy (IÚ) v Poslanecké sněmovně P ČR 5. dubna, setkání moderovaly poslankyně Mgr. Lucie Potůčková a Ing. Barbora Urbanová. Přijetí úmluvy v ČR brání již několik let především mnoho mýtů, obav a nepochopení principu a přínosu úmluvy, jak se v závěru diskuse shodla i převážná většina zúčastněných.
Česko patří mezi posledních šest zemí EU, které úmluvu neratifikovaly, spolu se Slovenskem, Maďarskem, Litvou, Lotyšskem a Bulharskem. Od úmluvy odstoupilo Turecko. Na čtyři desítky zemí ji ratifikovaly včetně Ukrajiny, která ji přijala v době války. Úmluva má především zlepšit pomoc všem obětem násilí a podle jejích zastánců představuje i důležitý symbol, že je násilí v naší republice nepřijatelné.
Ke kulatému stolu přišli diskutovat Mgr. Klára Šimáčková Laurenčíková, náměstkyně ministra pro evropské záležitosti, zmocněnkyně pro lidská práva, která promluvila o podstatě Istanbulské úmluvy z pohledu lidských práv, její potřeby a přínosu pro oběti násilí. Z mezinárodní perspektivy popsala úmluvu Zuzana Fellegi, PhD., LL.M, právnička a lektorka na Fakultě práva a Fakultě mezinárodních vztahů a diplomacie Anglo-americké Univerzity v Praze. Jak je česká legislativa připravena na přijetí IU popsal Mgr. Karel Dvořák, náměstek člena vlády na Ministerstvu spravedlnosti ČR. JUDr. Lucie Hrdá, advokátka specializující se na rodinné právo, sexualizované a domácí násilí a stalking, vysvětlila, jak může IÚ pomoct s nápravou chyb v systému, jak důležitá je následná péče, azyl pro oběti. Z pohledu médií popsal IÚ Martin Bartkovský, novinář časopisu Reflex a spoluautor podcastu Kecy a politika.
Nejčastější mýty o Istanbulské úmluvě
Diskutující popsali také nejčastější mýty, které Istanbulskou úmluvu doprovázejí. „Často se proti sobě staví tzv. presumce neviny a presumce oběti,“ popsala svou zkušenost JUDr. Lucie Hrdá. „To se ale ve skutečnosti nijak nevylučuje .“ Presumce neviny stejně jako trestný čin z křivého obvinění zůstávají zachovány. IÚ má za cíl dostatečně chránit oběti a poskytnout jim potřebnou pomoc.
Největší nepochopení způsobuje asi definice „gender“. Pojem gender v úmluvě značí společensky ustanovené role, chování, jednání, vlastnosti, jež veřejnost pokládá za odpovídající pro muže a ženy. Gender v úmluvě vysvětluje, jaké existují o ženách a mužích stereotypy a představy ve společnosti. A právě tyto stereotypy o podřadném postavení žen, nebo o tom, jak má vypadat či se chovat „správná žena“, vedou k tomu, že jsou ženy častější obětí domácího násilí (v 90-95 procentech).
Společensky vnímané rozdělení rolí, jako třeba: žena se má starat o rodinu, o děti, vařit, uklízet a podobně, vede často ve chvíli, kdy tuto „svou roli“ v očích agresora neplní, k násilí.
Gender bývá zaměňován s pohlavím (biologickými rozdíly), ale násilí je zapříčiněno právě postavením žen a mužů ve společnosti. Proto se v úmluvě používá termín gender, který bohužel nemá v češtině ustálený ekvivalent. IÚ nijak nepopírá biologické rozdíly, jejím cílem je zamezit násilí jako takovému a velmi rozšířenému domácímu násilí, ať se týká kohokoliv (jak je zmíněno i v Článku 2 a 4 IÚ).
Podle Kláry Šimáčkové Laurenčíkové je třeba zajistit větší prevenci násilí, osvětu a dostatečnou následnou péči. „O násilí je třeba mluvit včas, naučit děti i dospělé pracovat s vlastní agresí, naučit je, jak neposílat násilí dál (při vlastní zkušenosti s násilím se velké procento obětí pak v dospělosti samo násilí dopouští), jak řešit konflikty nenásilnou cestou, to je přínos pro celou společnost,“ vysvětluje zmocněnkyně pro lidská práva. A k tomu všemu by ratifikace IÚ přispěla.
„Nejčastěji se setkávám se dvěma mýty, které se navíc vzájemně vyvrací: Vše máme v právním řádu zakotvené, Istanbulská úmluva tedy není třeba. A zároveň často slýcháme: K přijetí IÚ je potřeba změny spousty zákonů,“ popsal svou zkušenost Mgr. Karel Dvořák z Ministerstva spravedlnosti. „Pravda je, že není třeba měnit zákony, na přijetí IÚ je ČR připravená,“ dodal. Potřeba prý je nadále rozvíjet instituce, zázemí a pomoc obětem, prevenci násilí, azyl…
Svůj postřeh přidal také senátorDavidSmoljak: „Na evropské úrovni jsme byli chváleni za české předsednictví v Radě EU, ale ohledně Istanbulské úmluvy se setkávám s údivem kolegů z Evropy, že ještě nebyla přijata.“
Mýty je třeba vyvracet a vysvětlovat skutečnou podstatu IÚ
Existuje řada dezinformací kolem úmluvy, které je třeba vyvracet, vysvětlovat její skutečnou podstatu a je třeba také dostatečná politická odvaha k přijetí IÚ, shodli se zúčastnění. Charakteristické je, že předmětem dezinformací a mylných interpretací se IÚ stala v zemích východní a střední Evropy, v západní Evropě podobné reakce nevyvolávala.
Řada dříve konzervativních států v Evropě, jako například Španělsko, Portugalsko či Itálie, IÚ již dříve přijala a nevyskytly se zde žádné problémy, které by úmluva v jejich tradičních hodnotách přinášela. Tradice a zvyky, jako například Velikonoce, rozhodně úmluva nijak neohrožuje.
IÚ se stala terčem dezinformační kampaně, která vyvolává strach, úzkost a nejistotu u části veřejnosti, a tím jen posiluje rozdělení společnosti. „Je smutné, že se přitom zapomíná na hlavní cíl smlouvy, kterým je ochrana před násilím,“ vyjádřila své znepokojení nad vytrháváním věcí z kontextu a zneužívání k populistickým účelům již dříve právnička Zuzana Fellegi.
„V problematice přijetí úmluvy nejde ani tak o věcné problémy, ale spíše o pojmologii,“ vyjádřil svůj dojem jeden z diskutujících. „Debatuje se již 7 let,“ dodal.
Istanbulská úmluva jednoznačně odsuzuje domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, tzv. zločiny ze cti a mrzačení genitálií. Upozorňuje na fakt, že ženy bývají nejčastěji obětí domácího a sexuálního násilí a také obětí masového znásilňování v ozbrojených konfliktech. Násilí vůči ženám úmluva vnímá jako porušování lidských práv a diskriminaci. Nepřipouští však diskriminaci kohokoliv z jakéhokoliv důvodu. Různými formami násilí jsou postiženi i muži, IÚ proto vyzývá smluvní státy ke stejné ochraně dalších skupin obětí násilí, ať už jde o muže, seniory a seniorky a děti.
Neřešení problematiky násilí stojí víc, než její včasné řešení
Státy se v rámci IÚ zavazují mimo jiné k uzákonění opatření proti násilí, k prevenci a k vyčlenění peněz na služby a následnou péči o oběti, součástí by mělo být školení zdravotníků, policistů a soudců. Vzniknout by měla centra s lékařskou pomocí pro oběti násilí, dostupná by měla být právní a psychologická podpora i azylové domy. V návaznosti na to zazněla v diskusi i otázka, kolik by přijetí IU a potřebné zajištění následné péče atd. stálo.
„Neřešení problematiky násilí stojí víc, než její řešení. Rostou rizika spojená s rozvojem psychických problémů, což má vliv na celou společnost,“ vysvětluje Klára Šimáčková Laurenčíková. Podle údajů z národního plánu prevence domácího násilí přichází Česká republika ročně minimálně o 14,5 miliardy korun například kvůli pracovní neschopnosti a léčbě v důsledku násilných útoků v domácnostech. Ročně se na policii ohlásí asi 600 znásilnění, ale podle výzkumů je to zhruba jen pět procent případů, což je alarmující. Navíc podle analýzy pravomocných rozsudků z roku 2016, kterou provedla organizace proFem, velká část odsouzených za znásilnění dostala podmíněný trest. „Je třeba nerelativizovat násilí, ale vysvětlovat,“ vyjádřila své přesvědčení Barbora Urbanová.
Vláda ve svém programovém prohlášení slíbila zajistit lepší ochranu obětem sexuálního a domácího násilí, k projednání by měla Istanbulskou úmluvu podle vyjádření náměstka ministra spravedlnosti Karla Dvořáka dostat nejpozději do 30. června. Je však nutná součinnost s dalšími resorty.
Foto: PS
Autor: Ivana Sýkorová