Novela zákoníku práce, který bude platit od 1. října vyvolala velké emoce v mediálním prostoru a to především mezi mladými lékaři a obecně všemi zdravotníky. Při projednávání v PS byl totiž schválen pozměňovací návrh, který se týká další dohodnuté práce přesčas, a to právě jen ve zdravotnictví.
Tento §93a totiž navyšuje v segmentu zdravotnictví a záchranné služby objem přesčasové práce ze současného horního limitu, který mají všechna ostatní povolání, tedy ze 416 h/rok na horní limit 832, resp. 1120 hodin pro záchrannou službu, a to na přechodnou dobu 5 let.
Jen pro připomenutí, v předchozím zákoníku práce mohl každý zaměstnavatel nařídit zaměstnanci 150 přesčasových hodin ročně, s dalšími musel zaměstnanec vyslovit souhlas, a to do horního maximálního limitu 416 h/rok.
Protože objem přesčasové práce v mnohých zdravotnických zařízeních překračoval roční zákonný limit, bylo toto ve zdravotnických zařízeních řešeno DPP či DPČ. Nový ZP však implementací EU legislativy zavádí změny v režimu DPP a DPČ. Tím se zásadním způsobem pro mnohá zdravotnická zařízení současný stav komplikuje.
Proto myšlenkou PN bylo dát možnost zdravotnictví navýšit objem této přesčasové práce tím, že ukončí tyto DPP či DPČ a přejdou zpět do režimu přesčasové práce, kde by objem hodin mohl být dostatečný.
Argumentem předkladatele v PS bylo i to, že se stávající Zákoník práce stejně ve zdravotnictví porušoval či obcházel a tento jeho návrh pouze umožňuje zákonu vyhovět, resp. dává nástroj na jeho řešení.
Já však nesouhlasím s tím, že zákony by se měly měnit jen proto, že je některá část lidí porušuje. Měli bychom se spíše zamyslet nad tím, proč jsou porušovány a hledat řešení, jak zákonu vyhovět.
Domnívám se, že regulace objemu přesčasové práce stanovením horní hranice je jednak ochranou každého zaměstnance, jeho zdraví fyzického i psychického, ale hlavně by v tomto případě měla být především ochranou pacientů. Aby o ně nepečoval unavený a přepracovaný lékař, který má větší riziko chybovosti. Tyto odlišné pracovní podmínky mohou mít škodlivé účinky na bezpečnost a zdraví pracovníků ve zdravotnictví. I proto existují horní limity objemu přesčasové práce, které někdo moudrý kdysi stanovil a které jsou touto novelou zvýšeny, ale pouze pro jednu skupinu zaměstnanců. I to mi přijde nesystémové a vůči zdravotníkům hodně nespravedlivé a diskriminační.
Pohledem do minulosti zjistíme, že tento přechodný stav s navýšením limitů přesčasové práce pro zdravotnictví zde platil již v letech 2008–2013. A i tenkrát to vyvolalo protesty zdravotníků a vše vyústilo v akci „Děkujeme, odcházíme!" I tehdy ministerstvo slibovalo, že připraví způsoby, jak nedostatek lékařů a velký objem přesčasové práce systémově řešit.
Za těch pět let se nic neudělalo. Nyní, po 15 letech, jsme pořád na začátku a zase na dalších 5 let navyšujeme možnost přesčasové práce ve zdravotnictví. Ale vize, jak situaci dlouhodobě řešit je v nedohlednu.
Když se bavím s mladými lékaři, tak největším problémem pro ně už nejsou mzdy, ty se v posledních letech v tomto věkovém segmentu přijatelně navýšily, přestože nástupní platy stále nereflektují délku a náročnost vzdělání a postgraduální přípravy. Ale jako hlavní problém vnímají jednak v nepřehledném postgraduální vzdělávání a potom právě velké množství přesčasové práce, která mladé lékaře odrazuje od toho, aby do nemocnic nastupovali nebo v nich zůstávali.
Možná paradoxně toto může napomoci jiným segmentům, třeba primární péči, kde chybí praktičtí lékaři nebo pediatři a kam se odklánějí tito mladí lékaři, kteří jsou znechuceni současným stavem. To však ale unaveným lékařům v nemocnicích příliš nepomůže.
S mladými lékaři souvisí i ta avizovaná "dobrovolnost" souhlasu s přesčasovou prací nad rámec 150 h. Oni, aby mohli atestovat, musí v rámci přípravy absolvovat velké množství stáží na dalších odděleních, mnohdy ve fakultních nemocnicích. Zaměstnavatelé tak mají velmi dobrou páku na tyto mladé lékaře. Ti, pokud chtějí, aby jim nemocnice umožnila toto vzdělávání, může po nich vedení nemocnic vyžadovat významnější podíl participace na přesčasové. Nyní budou mít zaměstnavatelé v rukách nástroj na vynucování si 832hodin za rok místo stávajících 416. To je to, čeho se mladí lékaři obávají nejvíce.
Zároveň si uvědomuji a stejně tak i velká část lékařů, že v režimu 365/24/7 poskytování nemocniční péče nelze v současných počtech lékařů zajistit chod bez velkého objemu přesčasové práce. Úkolem odpovědných ministerstev a nás zákonodárců by však především mělo být pracovat na tom, aby takový objem práce a přetěžování jedné skupiny zaměstnanců nebylo nutné, ne legalizovat stávající stav. A to se, bohužel, zatím neděje.
Závěrem mi dovolte veřejně poděkovat všem zdravotníkům, kteří mnohdy na hraně či za hranou fyzických a psychických sil poskytují péči a drží české zdravotnictví nad vodou.
A pamatujme na to, že i lékaři jsou jenom lidi.